Nástin vývoje vesnických půdorysů a plužin

Publikační projekt SOVAMM. Vydání odborné publikace s názvem Nástin vývoje vesnických půdorysů a plužin v Čechách / K výpovědní schopnosti map stabilního katastru; autor: prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc.

Kniha vyplňuje výraznou mezeru v poznávání důležité součásti našeho památkového fondu – vesnické architektury a jejího urbanistického uspořádání jako součásti historické kulturní krajiny. Autor se snaží o nový pohled na mechanismus vývoje vesnických půdorysů a plužin, včetně odhalování měr a modulů při pravidelném vytyčování v novověku i ve středověku. Půdorysy vesnic a jejich plužiny jsou přitom chápány jako celek, jehož jednotlivé složky se mohly v čase proměňovat. Jako podklad se využívají zejména mapy stabilního katastru, což současně znamená další rozšíření poznávání informací, obsažených v tomto unikátním archivním fondu. Práce má (jak je u autora obvyklé) učebnicový charakter, protože se předpokládá i její využití jako vysokoškolského učebního textu.

***

Schopnost poznání a porozumění tradiční vesnické architektuře se paradoxně dostavila až s novodobým obdobím, ve kterém tato složka historického stavitelství postupně zaniká. V případě urbanistické složky této výstavby je zpoždění při poznávání a uspořádání vědomostí ještě výraznější. Přitom vesnice představovaly (a stále představují) většinu našeho historického stavebního fondu a jejich půdorysy s přilehlými někdejšími plužinami tvořily většinu rozlohy naší kulturní krajiny. Porozumění vesnickým půdorysům a plužinám je tedy důležité a mohlo by pomoci i ochraně a rozumnému nakládání s těmito složkami kulturního dědictví.

Poznávání vesnických půdorysů a plužin se z větší části odehrává nad unikátním souborem historického mapování – mapami stabilního katastru z 1. poloviny 19. století, tedy z doby před dopadem novodobého industriálního rozvoje na osídlení a krajinu. Metodice prověřování výpovědních schopností těchto map jsme ale stále mnoho dlužni. Proto se v prvních kapitolách důsledně prověřuje dopad známých skutečností z vývoje vesnic (zejména proměn sociálního členění jejich obyvatel) na vývoj půdorysů – tak, aby bylo možné stále věrohodněji a co možná operativně takové jevy „číst“ z mapových záznamů i bez zdlouhavého ověřování v písemných pramenech. Výhodou, kterou přineslo teprve poslední období, je postupné zpřístupnění tohoto mapového fondu „on line“, což umožnilo dříve nebývalé možnosti poznávacího a zejména srovnávacího studia.

Zjevné zmatky v dosavadních pohledech na stáří a vzájemné vztahy jednotlivých typů půdorysů a plužin vedly k co možná jednoduché představě vývoje od jednoduššího ke složitějšímu uspořádání, na základě nepříliš složitých pravidel (podobně jako např. u historických konstrukcí) – tj. s časovou následností postupně složitějších jevů, které se ale mohou vzájemně překrývat a doplňovat. Jako základní moment takového vývoje se jeví velmi jednoduché a logické hledisko – v čase stoupající míra složitosti vztahu mezi selskou usedlostí a z ní obhospodařovanými pozemky. Jednotlivé vývody je možné vždy opírat o srovnávací epizody, uváděné na základě svědectví písemných pramenů v dílech historiků už v 1. polovině minulého století – zejména u J. V. Šimáka. K převažujícímu materiálu z území Čech se v řadě případů připojují alespoň dílčí srovnávací modely z území Moravy.

Z obou základních složek uspořádání venkovského osídlení – půdorysů samotných vesnic a je obklopujících plužin – se jeví jako stabilnější první složka, tedy vesnické intravilány. Mimořádnou a logickou setrvačnost základní skladby půdorysů je možné s pomocí map stabilního katastru sledovat zejména v situacích, kdy vesnice v minulosti přechodně (anebo i trvale) zanikaly. Jako velmi důležité pro poznání vývoje půdorysů se jeví i sledování proměn sociálního členění zástavby vesnice (protože „odečítání“ tohoto vývoje umožňuje představu staršího uspořádání). Zejména u pravidelných forem zakládání vesnic se jako klíčový faktor jeví velikost šířkového (návesního) rozměru přidělené parcely.

V plynulém vývoji půdorysů a plužin, sledovatelném od závěru raného středověku, se jako nejstarší a nejjednodušší jeví systém radiální, charakteristicky společný pro půdorys i plužinu. Klíčové pro sledování mladšího vývoje obou složek se jeví střetávání tohoto systému s tzv. úsekovými typy plužin, souvisejícími s pravidelným řadovým uspořádáním usedlostí, typickým pro zakládání nebo přestavbu vesnic podle zákupného (emfyteutického, německého) práva. Vzhledem k větší stabilitě vesnických půdorysů se v řadě případů takto přetvářely pouze plužiny. K takovýmto přestavbám plužin i jejich dílčím inovacím docházelo od středověku až do 18. století (při zakládání panských dvorů nebo tzv. ustejňování rozlohy pozemků). V postředověkém období byly výraznější přestavby půdorysů starých vesnic spíše ojedinělé, a to i při nápravě katastrofických událostí (jako byly relativně časté rozsáhlejší požáry převážně dřevěné zástavby).

V pravidelném zakládání vesnic v minulosti hrála velkou úlohu aplikace opakovaných – modulových rozměrů, které ale používaly tehdejší míry a také jejich tehdy užívané násobky včetně dobově obvyklých větších délek – tzv. provazců. Klíč k pochopení těchto systémů představuje snadnější identifikace rozvrhu mladších – novověkých vesnic (dominikálních, raabizačních), pro jejichž zakládání se dají v archivních fondech nalézat rovněž písemné prameny i plánové podklady. Při pochopení pravidel tehdejšího vyměřování pak může dojít u konkrétních lokalit nad mapami stabilního katastru (i nad archeologickými nebo terénními dokumentacemi zaniklých vesnic) k překvapivým a nepochybně věrohodným identifikacím jejich středověkého systému založení.

Po uvedeném metodickém prověřování výpovědí map stabilního katastru o proměnách vesnických intravilánů a extravilánů i v minulosti užívaných měrách a modulech je možné přikročit k souhrnnému pohledu na vývoj vesnických půdorysů a plužin ve středověkém a následně i novověkém období. Přitom je opět možné se opírat o řadu zajímavých srovnávacích epizod, jak je pro starší období raného středověku napovídá např. typologie románských kostelů v konfrontaci s utvářením terénu (orientace ke slunci, přístup k vodě, nadmořská výška). Pro pozdější období vytváří „pevnější body“ pro linii vývoje půdorysů a plužin srovnání mapových záznamů zejména s údaji písemných pramenů. Míra hypotetičnosti takových závěrů se pro mladší období postupně snižuje, takže poznání proměn členění sídel a krajiny v 17. a zejména v 18. století může být již zcela věrohodné. K detailnějšímu rozboru nejen mladších založení pomohou i mezitím získané poznatky o vývoji vesnických staveb a tradičních pravidlech jejich umisťování na parcelách. Tyto poznatky se jeví jako klíčové mj. i pro pochopení současného velkého problému našeho venkova, který představuje vzájemná nesnášenlivost obrazu tradiční a novodobé výstavby. Poznatky o historické vesnické parcelaci by mohly pomoci napříště méně konfliktnímu vyústění tohoto vztahu, protože klíčová část uvedeného nesouladu spočívá nikoli v řešení vnějšku staveb, nýbrž v netradičním umisťování objektů na parcelách; obrat k lepšímu řešení by tedy nemusel být příliš složitý.

Losiná u Plzně – identifikace vyměřovacího modulu, použitého při novém vysazení vesnice roku 1327.
V záhlaví: Radiální půdorys a plužina vesnice Sázavy v pohledu z vrchu Křemešníku u Pelhřimova. Vpravo mýtiny části vesnic někdejší rynárecké farnosti, zmiňovaných v listině z roku 1203.

Publikaci vydala Společnost pro obnovu vesnice a malého města, z.s. na konci roku 2022. Vydání finančně podpořilo Ministerstvo kultury ČR. Je možno ji objednat u sekretáře SOVAMM (viz kontakt) nebo k objednávce využít interaktivní online formulář.