Lidová architektura v jižních Čechách

Publikační projekt SOVAMM. Kniha vznikla jako novelizace titulu, vydaného před více než třiceti lety v Českých Budějovicích (VODĚRA, Svatopluk a Jiří ŠKABRADA. Jihočeská lidová architektura. České Budějovice: Jihočeské nakladatelství, 1986.).

Editorem a hlavním autorem je již jen jeden z tehdejších autorů – Jiří Škabrada, protože Svatopluk Voděra zemřel v roce 2001. Kniha je oproti původnímu titulu napsaná v podstatě nově a obsáhleji, protože mohla být obohacena o výsledky množství dokumentací i průzkumů různého druhu – od plošných, prováděných před prohlašováním vesnických památkových rezervací a zón v devedesátých letech 20. století, až po podrobné průzkumy jednotlivých objektů, opřené dnes i o dendrochronologická datování.

Poptávka po knižním titulu, zasvěceném lidové architektuře v jižních Čechách, souvisí s bohatostí a atraktivitou této specifické části tradiční stavební kultury v tomto regionu. Jižní Čechy se totiž v posledních desetiletích staly díky šťastnému souladu přírodních půvabů a památkového fondu vyhledávaným turistickým a rekreačním cílem. Přispivá k tomu i atraktivnost zdejší venkovské architektury, zejména charakteristického tzv. selského baroka z 19. století. Tomu odpovídá, že v jižních Čechách je dnes (kromě krajinných a městských památkových rezervací a zón) prohlášeno v rámci České republiky nejvíce vesnických památkových rezervací a zón – 18 rezervací a 61 zón. Jedna z těchto rezervací – Holašovice na Českobudějovicku – byla dokonce zařazena do výběru světového kulturního dědictví pod patronací UNESCO.

Kniha ale není koncipována jako průvodce či katalog lokalit a objektů, nýbrž jako vysvětlení principů vývoje vesnických staveb – jejich typologie, konstrukcí i výzdoby v dobovém kontextu ostatní stavební tvorby, tak jak je typické i pro další práce Jiřího Škabrady. Ve výkladu se postupuje od celku k detailům, počínaje vývojem obecných kulturních poměrů a osídlení (v úvodní části, kterou připravil Karel Kuča).

Výklad o stavbách začíná kapitolou o skladbě historické vesnice, tj. zejména jejím sociálním složení a odrazu této skladby ve struktuře zástavby. Probírá se skladba základní jednotky vesnice – selské usedlosti, a následně menší stavby chalupníků a domkářů včetně jejich umístění ve vesnicích a vazeb na usedlosti. Pozornost se věnuje i specifickým enklávám židovského osídlení, s čerpáním z pozoruhodného obrazového materiálu, který evidoval židovské osídlení roku 1727.

Zvláštní pozornost se pak věnuje důležité pozici domu v rámci usedlosti, protože při volbě jeho umístění se musel brát ohled ke složitému systému vazeb na okolí. Na konci této kapitoly se probírá specificky jihočeský fenomén mladšího „odsouvání“ usedlostí ze svých návesních míst do zadních částí svých parcelních pruhů.

Samostatná kapitola je věnována specifickým variantám stavebních konstrukcí, počínaje tesařskými konstrukcemi stěn, užitím hlíny a spojením dřeva a hlíny do specifické podstřešní konstrukce, zvané lepenec (něm. Kitting). Následují konstrukce stropů, odlišné pro starší dřevěné a mladší zděné stavby, zdivo a jeho specifické provedení v klenbách. Kromě vazeb na zvyklosti vyšších stavebních forem se jednoduché a archaické venkovské varianty dají sledovat v konstrukcích schodů a zejména krovů. To se týká i nejstarší konstrukce dveří, zatímco mladší dveře a okna už opět následují předlohy ze sociálně vyšších pater stavební tvorby.

Klíčová střední část knihy se věnuje obytným stavbám, a to nejprve zajímavým archaickým domům s patrovou sýpkou (něm. Speicherhaus), jejichž prostorová skladba ještě navazuje na středověké domy s vysokými dymnými jizbami (něm. Rauchstube). K tomuto typu náleží v jižních Čechách značná část nejstarších domů, zachovaných i díky důkladné výstavbě, dané sociálním postavením některých stavebníků na pomezí bohatších usedlostí a skromných vrchnostenských sídel. Obecně byla pro selské domy v 17. – 18. století typická dřevěná, roubená technologie, zatímco zděné domy nahrazují starší dřevěnou výstavbu většinou až v průběhu 19. století.

V souvislosti s domy se věnuje pozornost zejména jejich „srdci“ – vytápěcímu zařízení. To v jižních (a západních) Čechách fungovalo od konce středověku ve specifické formě tzv. černé kuchyně, která většinou zaujímala zadní část vstupního dílu domu – síně (něm. Haus) v celé její šířce. Pro detailní pohled na tradiční vytápění se dnes dají využívat i zachované stavební plány, které byly pro starší literaturu prakticky neznámé. Na těchto plánech se dá dobře sledovat i nástup novodobé tahové inovace vytápění, která na český venkov nastupovala kolem poloviny 19. století.

Na kapitolu o obytných stavbách logicky navazuje pojednání o hospodářských stavbách, probíraných opět s ohledem na jejich vývoj od nejstarších forem k mladším objektům. Pozornost je věnována zejména sýpkám a kovárnám – sýpkám proto, že jejich pevné zděné vícepodlažní stavby často dominují návesním průčelím usedlostí. Mezi sýpkami je i množství objektů výrazněji fyzicky starých, jak v poslední době stále častěji potvrzují i dendrochronologické rozbory.

Do specifické varianty vnějšího vzhledu s otevřeným klenutým obloukem v čelní stěně dospěly v 19. století i jihočeské zděné vesnické kovárny. V závěru kapitoly o hospodářských stavbách se věnuje pozornost – díky historickým stavebním plánům – i venkovským mlýnům, a to alespoň v souvislosti s vazbou na typologii vesnického domu a krbové osvětlení, blízké malým nástěnným krbům, které osvětlovaly světnice v selských domech.

Na vysvětlení struktury a konstrukcí staveb navazuje pojednání o jejich výzdobě, nejprve o sporadických dokladech u starších dřevěných staveb. Podrobně se pak probírá přebírání barokních motivů z 18. století do zděné vesnické výstavby v 19. století. Zde se opět mohly významně využít archivní fondy se zachovanou plánovou dokumentací, byť s často až groteskním výsledkem, pokud můžeme tyto plány srovnat s jejich realizacemi. Přitom totiž často sledujeme kontrast srovnání jednoduchých projektů bez výzdoby s bohatě dekorovanými realizacemi. Ty byly dílem venkovských zedníků, z nichž některé již dnes známe i jménem.

Na plánech se dají sledovat i ojedinělé a pozoruhodné snahy stavebních úředníků o jednodušší provedení klasicistních staveb v 1. polovině 19. století, občasná vstřícnost projektantů vůči poptávce stavebníků po bohatých obrysech barokizujících štítů i rezignace některých školených projektantů, kteří odmítali této poptávce vycházet vstříc a na svých plánech zakreslení štítů prostě vynechávali, resp. narýsovali jen nejjednodušší trojúhelníhový obrys bez otvorů zjevně s vědomím, že výsledná realizace bude odlišná.

Štukové dekorace na průčelích jihočeských vesnických staveb (i základní tradiční charakter těchto objektů) přetrvávaly douhou dobu. Ve 2. polovině 19. století do zdejšího výtvarného světa vstupují motivy historizující architektury a zejména jejich specifické modifikace, typické pro vrchnostenské, zejména hospodářské stavby na rozsáhlém panství knížat Schwarzenbergů, které zaujímalo značnou část jihočeského regionu. Štuková výzdoba se specifickou směsí secesních motivů, art-deca a moderny se tu uplatňovala až do 1. poloviny 20. století, kdy teprve končilo přezdívání staršího fondu dřevěných staveb.

Poslední kapitoly v knize se věnují poznávání a péči o historické stavby z poněkud jiných hledisek. Zařazena je tu především stať o stavbách nových, resp. o tom, jak by měla být koncipována nová výstavba, aby se „chovala slušně“ vůči hodnotnému staršímu stavebnímu fondu. Tento problém je totiž v Česku chronicky neřešený a vede nejen v jižních Čechách ke zbytečným ztrátám tradičních půvabů vesnické zástavby. Řešením ale není aplikování tradičního dekoru, nýbrž pochopení a uplatňování opravdu základních principů tradičních staveb, počínaje způsobem umisťování domů na parcelách.

Poslední kapitoly opět připravili noví členové autorského kolektivu – Roman Tykal část o vývoji poznávání lidové architektury v jižních Čechách, které má již více než stoletou tradici, a Ivan Náprstek závěrečnou kapitolu o památkové péči. Zde se objevuje i ožehavý problém neexistence regionálního skanzenu, kvůli kterému přišel jihočeský region v posledních desetiletích o klíčové objekty ze svého fondu vesnické architektury. Snad se podaří tento nedostatek alespoň částečně nahradit dnes začínající výstavbou archeoskanzenu v Trocnově, zejména pokud se po jeho první „středověké“ části podaří budovat i jeho pokračování, které by mělo názorným způsobem předvést vývoj vesnické architektury v jižních Čechách i v průběhu dalších staletí.

Kniha vyšla ve dvou vydáních, první – ISBN 978-80-907440-1-1 – jako neprodejná metodická publikace Jihočeského krajského úřadu, druhé s podporou MK ČR – ISBN 978-80-907440-2-8 – je určeno pro prodej. Přílohou je CR-ROM, na kterém je umístěna jednak kapitola 11 (Územní okruhy lidové architektury), jednak sken původní knihy Jihočeská lidová architektura, vydané v roce 1986.

Publikaci je možno objednat u sekretáře SOVAMM (viz kontakt) nebo k objednávce využít interaktivní online formulář.

–