Jiří Škabrada očima kolegů, přátel a žáků

(text pro Zprávy památkové péče 2016/1)

Petr Dostál, Martin Ebel, Jan Pešta, Zuzana Syrová

V únoru tohoto roku oslaví významné životní jubileum prof. ing. arch. Jiří Škabrada, CSc..

Narodil se před 70 lety v Praze, kde na ČVUT vystudoval architekturu a pak pokračoval v aspirantském studiu, v němž se zaměřil na lidovou architekturu jako odraz a pramen poznání stavební tvorby raného středověku. Jeho prvým krátkodobým působištěm se stal Archeologický ústav ČSAV, kde, jak sám s oblibou uvádí, pracoval jako “kopáč”. Ve skutečnosti však v tomto období, na které vzpomíná Zdeněk Smetánka v Hledání zmizelého věku, provozoval archeologii bez rýče. S oblastí stavebněhistorických průzkumů nejen lidové architektury, bádání po nejstarších vesnických stavbách a výzkumem historických konstrukcí je pak spjata celá jeho profesní dráha. Lze ji rozdělit na tři základní etapy:

  • působení v průzkumovém středisku Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO) v letech 1974 – 1986,
  • období věnované památkové péči o lidovou architekturu a přípravě ochrany vesnických sídel v tehdejším Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP) v letech 1986 – 1989,
  • pedagogické činnosti na Fakultě architektury ČVUT v Praze v letech 1989-2011, posléze i na dalších univerzitách, které rozšiřovaly záběr své činnosti o obor stavební historie; od roku 2003 dodnes takto působí na Universitě v Pardubicích.

Pokusili jsme se tyto etapy přiblížit čtenáři čísla ZPP věnovaného lidové architektuře osobními pohledy kolegů, přátel a žáků, jimiž se všichni cítíme být.

Kapitola první

S Jiřím Škabradou jsem se poprvé setkal na počátku 80. let ve Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů, ve „skupině“ lidové architektury (tehdy ještě vedené architektem Jaroslavem Vajdišem). Lehce depresivní atmosféře doby odpovídal sled detašovaných pracovišť, která jsme postupně absolvovali; bývalá cela v Novoměstské radnici, promrzlé podkroví Portheimky, tmavé přízemí domu v Nosticově ulici, zpustošená Hergetova cihelna a další. Atmosféra v atelieru ovšem popírala teorii o vlivu prostředí na pracovní pohodu, činnosti jako obsluha naftových kamen byly často námětem úsměvných komentářů. Součástí práce byl zpravidla terénní průzkum, rovněž zdroj mnoha situací a příhod, na které dodnes rádi vzpomínáme.

V atelieru jsem s Jirkou Škabradou spolupracoval na průzkumech jednotlivých objektů, obcí uvažovaných k plošné ochraně (plzeňský Božkov, chebská Doubrava a Mlýnek, severočeské Janovice, Příkazy u Olomouce, středočeská Víska), na průzkumech území stavebních a těžebních záměrů (elektrárna Temelín, vodní dílo Hněvkovice, vodní dílo Pěčín, severočeská těžební oblast) a na inventarizačních průzkumech vesnických sídel na území některých okresů (Cheb, Kladno, Klatovy, Mělník, Mladá Boleslav, Příbram). Mohl jsem tak být účasten od „uchopení“ až po závěrečné shrnutí průzkumu; Jirkova dokonalá analýza, přehled srovnávacího materiálu a kontextové hodnocení pro mě znamenaly neocenitelnou praktickou školu a stále představují nedosažitelnou úroveň.

Naše spolupráce skončila na sklonku 80. let; naštěstí neskončila občasná setkání a tak se mohu stejně jako kdysi v podkroví Portheimky těšit na pracovní konzultace i na komentáře současného dění doprovázené citacemi z literatury.

Přeju všechno nejlepší k narozeninám

Petr Dostál

Kapitola druhá

S Jiřím Škabradou jsme se s mým mužem poprvé osobně setkali 25. června 1983. Pamatujeme si toto datum přesně, protože návštěva autorů knihy Vesnické stavby a jejich úprava byla jedním z bodů na itineráři naší svatební cesty. Začínali jsme tehdy zkoumat Jeseníky a chtěli jsme konzultovat, jak správně provádět průzkum lidové architektury. Museli jsme tehdy přijít nevhod nebo zapůsobit hrozně, neb jsme byli obratem odesláni z Portheimky na ČVUT za Svatoplukem Voděrou, což bylo pro nás tehdy rovněž setkání klíčové.

Napodruhé si nás vyhledal Jiří poté, co byl náš projekt obnovy Rostěnic a Kněždubu oceněn v soutěži Mladého světa, sám. Bylo to v době, kdy se již chystal opustit SÚRPMO. Nakonec to dopadlo tak, že jsem začala pracovat pod jeho vedením v oddělení lidové architektury, archeologických a technických památek SÚPPOP. Mimochodem tu archeologii a první místo památkového archeologa na půdě ústavu prosadil právě on. Úsilí oddělení se soustřeďovalo na přípravu památkových rezervací, pro jejichž mapové přílohy zavedl Jiří jednoduše reprodukovatelnou černobílou hodnotící legendu. Doplňovali jsme průzkumy těch vsí, které neměly předchozí průzkum SÚRPMO, aktualizovali průzkumy staré. My architekti jsme rýsovali mapy až se z nás kouřilo a všichni jsme se trápili s v té době novým požadavkem popisu hranic po parcelách a o mnoho jednodušším slohovým cvičením charakteristik navrhovaných rezervací. Rezervacím a zónám byl věnován i program památných seminářů v Blatnici, Plástovicích, Plzni a Úštěku.

Nezapomenutelné jsou společné cesty do terénu, při nichž jsme měli příležitost se od Jiřího učit vnímat, co vlastně vidíme. Nejspolehlivějším prostředkem, jak ho vylákat na badatelskou výpravu, bylo a dosud je podezření na dostatečně starobylé vesnické stavby. Spanilé jízdy, které začaly v roce 1988 objevem domu s dymnou jizbou čp. 171 v Čisté u Litomyšle, pokračovaly i poté, co Jiří opustil SÚPPOP, a pokračují dodnes. Společnou srdeční záležitostí přitom zůstalo českomoravské pomezi se středobody Litomyšle, Vysokého Mýta a Poličky. Tyto cesty pro nás byly a stále jsou vzrušujícím badatelským dobrodružstvím a neocenitelnou soukromou školou stavebněhistorického průzkumu. Měli jsme na ní v průběhu let i řadu spolužáků. Vždy mě přitom na přístupu pana učitele fascinovalo, jak i úplného začátečníka bral jako sobě rovného badatele a zajímal se o jeho pozorování a názor.

Když jsme pak na přelomu roku 1989 a 1990 vymysleli s Karlem Kučou SOVAMM (Společnost pro obnovu vesnice a malého města) stal se Jiří přirozeně jedním ze zakládajících členů. S ním získal spolek i zdravé jádro z řad jeho kolegů a žáků, jimiž se členská základna stále omlazuje.

Stále mladý zůstává díky zaujetí pro výchovu svých mladých žáků a poznávání starých domů i Jiří.

Přejeme mu, aby mu to mládí a zaujetí ještě dlouho vydrželo.

Zuzana Syrová

Kapitola třetí

S Jiřím Škabradou jsem se v projektovém ústavu SÚRPMO již minul, nastoupil jsem zde jako historik – archivář do pověstného ateliéru stavebněhistorického průzkumu v době, kdy Jirka již odešel na tehdejší ústředí památkové péče a ochrany přírody. Práce ve zmíněném ateliéru SÚRPMO nás mnohdy směřovala do archivních fondů, které na přelomu let osmdesátých a devadesátých byly badatelsky prakticky panenské.

Počátkem devadesátých let se kolos SÚRPMO začal rychle rozpadat a část nás následovala roku 1992 Dr. Jana Muka na Fakultu architektury ČVUT, kde jsem se setkal s Jirkou Škabradou na jednom pracovišti. Deváté patro této budovy navzdory zdejšímu nehostinnému prostředí, kdy bylo obtížné projít přes řadu studentů sedících na podlaze, mělo již delší tradici vlídného útočiště pro všechny, kteří měli rádi historickou architekturu.

Jirka tuto tradici dále rozvinul. Jeho přednášky lidové architektury náležely, jak vypovídala přeplněná posluchárna, k nejoblíbenějším. Do posluchárny někdy vstupoval pouze s křídou a několika tahy na tabuli nesmazatelně vtiskl základní principy kultivovaného chování v historických objektech celé generaci architektů. Jeho přednášky zdaleka přesahovaly svým etickým dopadem základní charakteristiky tohoto předmětu, navíc zde panovala atmosféra, na kterou se nezapomíná. Absolutním vrcholem byly Jirkovy exkurze z lidové architektury. Dnes je nemyslitelné je překonat – otevíraly se před námi díky Jirkovu renomé dveře v současnosti nedobytných chalup prakticky všude tam, kam jsme vkročili.

Tím vlastně začala badatelsky nejkrásnější léta. Ještě za éry v SÚRPMO jsem neočekávaně nalezl plány pro venkovské stavby již z konce 18. století. Překvapivá existence této plánové dokumentace se záhy stala motorem pro naši krásnou spolupráci, kdy jsme od roku 1995 začali zmapovávat jeden region po druhém. Stal jsem se opět žákem, a Jiří mým učitelem, který i mně jako historikovi objasnil, že podstata a pochopení domu je až za jeho fasádou. Můj objev existence plánů byl impulsem, avšak až Jiřího interpretace těchto materiálu se nesla přesně v duchu klasické pohádky: „…ale až mluvec jim dal řeč…“

Předčasné úmrtí vynikajícího Dr. Muka na sklonku roku v roce 1994 bylo pro Jirku Škabradu dalším podnětem. Převzal výuku historických konstrukcí a záhy díky svým dosavadním znalostem, pověstnému fotoarchivu a systematičnosti dal tomuto interdisciplinárnímu oboru neskutečný impuls. Vzájemné obohacování v jeho práci se studenty bylo patrné na každém kroku. Nelze zapomenout, jak v zadávaných seminárních pracích studenti nosili dílčí kamínky do rychle se skládající mozaiky, každý rád něčím přispěl. Posun ve znalostech nejlépe vynikne, pokud srovnáme skripta Jana Muka vydaná v roce 1995 „Historické konstrukce“ a Jiřího knihu „Konstrukce historických staveb“ z roku 2003. Přelom tisíciletí byl z dnešního pohledu průkopnickou dobou neméně přelomových objevů. Skupina nadšenců v této době nalézala nepoznané či dávno zapomenuté na každém kroku. Potřeba vzájemného informování o nových objevech vyústila jak v založení dodnes fungující tradice dvou řad oborových konferencí, tak i v založení Sdružení pro stavebněhistorický průzkum. U všech těchto akcí byl Jirka jedním z klíčových iniciátorů. Bez letních Jirkových škol na tvrzi Sudkův Důl by asi nevznikla řada konferencí Dějiny staveb. Fakulta architektury tehdy působila jako středobod setkávání počínaje studenty přes absolventy až po další kolegy přicházejících zvenku.

Skutečných životních učitelů má každý málo, osobně mám dva. Jedním z nich je nynější oslavenec. Je škoda, že s ohledem na moje současné zaneprázdnění není čas na každodenní spolupráci v rozsahu, kterou jsem mohl vedle Jiřího Škabrady na Fakultě architektury ČVUT zažít.

Přeji profesoru Jiřímu Škabradovi mnoho zdraví, aby mohl dále pokračovat ve své práci, kterou zásadně posunul náš obor a nás všechny. Vše nejlepší, oslavenče!

Martin Ebel

Kapitola čtvrtá

Je to již 18 let, co jsem s čerstvým diplomem opustil brány své alma mater – Fakulty architektury ČVUT v Praze. Mnohé z toho, co jsem se na této škole naučil či zažil, se již nenávratně vytratilo z mysli i vzpomínek. Některé z nabytých vědomostí jsem nikdy v praxi nevyužil. Studium mi ale přineslo i mnoho skvělých okamžiků a vědomostí, které naopak využívám prakticky denně. Většina z nich je svázána s pedagogy z „devátého patra“, kteří nás učili dějiny architektury a problematiku památkové péče. Mezi (nejen) mými nejoblíbenějšími byl i nynější oslavenec, profesor (tehdy ještě docent) Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc.

Konec chodby v 9. patře byl v jinak nevlídné a nevzhledné školní budově ostrovem pozitivní deviace. Zde se člověk mohl setkat s jinými, podobně naladěnými studenty i pokochat fotografiemi nepovedených domů a projektů na „Tabuli cti“. Především zde ale sídlil pan UČITEL Škabrada. Slovo učitel zde používám v plné vážnosti jeho původního významu. Jednou týdně se v pracovně (kterou sdílel s Ing. arch. Milenou Hauserovou) scházela vybraná společnost milovníků historie z řad studentů i dalších pedagogů, navazující svým zaměřením na kdysi slavné „kroužky“ paní docentky Milady Radové.

Jiří Škabrada představoval na Fakultě architektury v 90. letech minulého věku nepřehlédnutelný fenomén. Studenti svého učitele milovali. Přednášky z lidové architektury či historických konstrukcí, při nichž nikdy nechyběly vtipné glosy a ironická nadsázka (a někdy černý humor), byly oblíbené a hojně navštěvované. Ještě populárnější pak bývaly exkurze po naší vlasti. Absolvoval jsem jich za studium mnoho: některé monotematické jen za lidovou architekturou (jižní Čechy, Zubrnice, Třebíz, Zbečno), jiné spojené s dalšími tematickými okruhy ve spolupráci s ostatními pedagogy (třeba severočeské baroko). Při každé zastávce jsme lačně hltali slova svého učitele. V létě pak pro milovníky lidové architektury výuku nahradily zaměřovací akce v Chanovicích a okolí i jinde. Spalo se ve spacácích ve staré barokní sýpce, sloužící jako depozitář klatovského muzea. Večer u ohně pak náš učitel sáhl po kytaře a idyla byla dokonalá.

Ze všeho nejvíc mi ale v paměti utkvěla úžasná dvoudenní exkurze na jaře 1994, o níž se zmíním podrobněji. Směřovala do oblasti Pootaví a Podšumaví s přenocováním v sokolovně ve Volyni. Slunce pálilo a vápnem nabílené štíty se ostře rýsovaly proti svěží zelené trávě. Jiří Škabrada nás prováděl mnoha a mnoha vesnicemi, jednou hezčí než druhou. Dobršín, Koječín, Jiřetice, Libotyně, Lštění, Stachy – Chalupy, Svéradice, Zechovice, Nahořany, Radhostice, Malé Chrášťany… Mnoho z těch nádherných míst jsem tehdy spatřil vůbec poprvé, i když díky vlivu svého učitele jsem již nebyl v oboru lidové architektury úplným začátečníkem. Domů jsem si přivezl si nejen balíček černobílých negativů, plných všech možných štítů a bran, ale i přesvědčení, že právě tudy se bude ubírat moje budoucí profesní dráha. Tato exkurze mi tak doslova a bez nadsázky změnila život.

Jiří Škabrada nás učil dívat se na domy z typologického a konstrukčního hlediska. Pověstná se stala jeho záliba v topeništích, považovaných za srdce každého obytného stavení. Obrovský díl práce – nejen mezi studenty – ale udělal i na poli popularizace naší lidové stavební kultury a historických stavebních konstrukcí. Mnoha lidem otevřel oči a naučil je vnímat a chápat naše vrstevnaté stavební dědictví, další pak svým příkladem přitáhl k tématu lidové architektury, jež se jim pak stala životní vášní či dokonce povoláním.

Proto jsem cítil jako velkou čest, když jsem se spolu s několika dalšími studenty (z nichž někteří jsou dodnes mými kolegy, přáteli a uznávanými profesionály) mohl podílet i na skutečné práci: zaměřování domů, stavebněhistorických průzkumech či přípravě publikací. Ze všeho největší cti se mi ale dostalo v tom, že smím po mnoha letech pokračovat v pedagogické práci Jiřího Škabrady, a to přímo v „jeho“ předmětech: lidová architektura, konstrukce historických staveb a stavebněhistorický průzkum. Při každé přednášce ovšem zjišťuji, jak těžké je přiblížit se nedosažitelné laťce jeho výuky.

Svému učiteli děkuji za vše, co jsem se od něj naučil (a jistě ještě v budoucnu naučím) a do dalších šťastných let mu přeji pevné zdraví a také mnoho krásných domů s dymnými jizbami i bez nich!

Jan Pešta

obr_01

Obr. 1 Jiří Škabrada při výkladu v kruhu svých žáků v Zubrnicích; foto Jan Pešta 1993

obr_02Obr. 2 Skica průčelí domu usedlosti čp. 137 v Rychnově na Moravě; Jiří Škabrada 1992

obr_03Obr. 3 Improvizovaná autogramiáda knihy Chalupy v Čechách na historických plánech na dvoře usedlosti čp. 5 v Zálší; foto Zuzana Syrová 2015

obr_04Obr. 4 Profesor Škabrada v atelieru na FA ČVUT; foto Tomáš Efler 2010

Co se do ZPP již nedostalo:

S panem profesorem Škabradou jsem se poprvé setkal již v době mého studia na gymnáziu v roce 1997, kdy navštívil mé rodné město Děčín a společně s jeho tehdejšími studenty Katkou Kroulíkovou a Markem Prchalem s rozvahou a pečlivostí věnoval stavebně historickému průzkumu děčínského archaického roubeného domu dochovaným s dřevohliněným dymníkem, což mě tehdy uchvátilo. Toto setkání, podobně jako návštěva u etnografa a kreslíře Josefa Václava Scheybala na jeho faře v Jablonci nad Nisou, ve mně upevnilo rozhodnutí dostat se na studium architektury právě na pražskou fakultu architektury ČVUT do učení k Jiřímu Škabradovi. Jsem za to velmi vděčný, neboť jsem se mohl díky tomu seznámit s řadou dalších velmi milých pedagogů, kteří mě tak jako pan profesor Škabrada vedli k zájmu o lidovou architekturu a památkovou péči

Tomáš Efler